5. nebo 6. srpna 1995, Novi Sad, Srbsko
Stojím s kamarády a dalšími lidmi na ulici Futoški put v Novém Sadu spojující (už) okraj Nového Sadu s venkovem směrem k Bačke Palance a chorvatskému Iloku. Je polovina léta. Já už jsem celý měsíc na dovolené u bývalých sousedů v ulici, kde jsem vyrůstal. První návštěva Srbska od doby, co se moji rodiče rozhodli zkusit štěstí v Česku a vychovávat své děti v jiné než Miloševićově realitě dobra a zla.
Skupina, pro mě tehdy normální… sousedská, ale v kontex tu tohoto článku mám nutkání napsat, multietnická. Přestože jsem nás nikdy takhle nevnímal. Stáli jsme tam Igor napůl Chorvat, napůl Bosňák, který na začátku války v Bosně utekl do Srbska, přesněji do Nového Sadu, kde bydlela jeho babička. Bydlela ve stejném paneláku jako já. Vnímal jsem ji jako vlastní. S námi postával Veljko, napůl Srb, napůl Makedonec, a já. Okolo postávali také ostatní lidé, sousedé z ulice. Stáli jsme tam a koukali na nekonečné kolony traktorů, automobilů a ostatních dopravních prostředků, které se valili tříproudovou silnicí z Chorvatska směrem do centra. Směřovali do komplexu SPENS, přesněji na stadion a okolí stadionu fotbalového klubu Vojvodina. Zde bylo lokalizováno provizorní uprchlické shromaždiště v Novém Sadu. Pro většinu z těchto tisíců uprchlíků první zastávka po několika stovkách kilometrů. Kolonu tvořili Srbové, jež získali status uprchlíků, a to v důsledku chorvatské operace Bouře, která byla odstartovaná 4. srpna 1995.
Zdroj: Reuters.
31. červenec 1995, Brioni, Chorvatsko
Na tajné schůzce vojenského v elení, která probíhá v prezidentské rezidenci v chorvatských Brionech, se projednává poslední plánování operace Bouře. Jednání se účastní prezident Chorvatska Franjo Tudjman, ministr obrany Gojko Šušak, šéf tajné služby – Tudjmanův syn Miroslav, admirál Davor Domazet a generálové Zvonimir Červenko, Miljenko Crnjac, Mirko Nora c, Mladen Markač a Ante Gotovina.
Kromě plánování vojenské operace zazní na jednání také plán, jak vyhnat srbské etnikum z tzv. Krajiny. Politickým cílem je, aby se na území ovládané chorvatskými Srby zaútočilo tak, aby se etnickým Srbům nechala úniková cesta a mohli tak uprchnout z Chorvatska. Předpokladem je, že když uprchnou civilisté, půjdou také vojáci. Pokud by se jim znemožnil únik, museli by bojovat, což by zvýšilo počet obětí na straně chorvatských vojáků. Chorvatský prezident na začátku jednání vysvětluje ovšem ještě jeden cíl, a to, „že úder musí být takový, aby Srbové prakticky zmizeli.“
Srpen 1995, Chorvatsko
150 000 – 200 000 vyhnaných srbských civilistů (údaj OSN);
677 mrtvých Srbů (podle Helsinského výboru pro lidská práva);
Přes 2000 nezvěstných;
Několik tisíc zničených domů srbského etnika.
15. duben 2011, Den Haag, Holandsko
Tribunál v Haagu odsuzuje bývalé chorvatské generály Anteho Gotovinu k 24 letům vězení a Mladena Markače k 18 letům za činy vražd, nelidského jednání, pronásledování a nuceného odsunu, ničení a drancování a současně operaci Bouře kvalifikuje jako zločinné spolčení, v jehož čele stál tehdejší chorvatský prezident Franjo Tudjman, čímž byl nepřímo také on odsouzen. Ante Gotovina byl pro Srby symbolem zločinu podobný jako pro Bosňáky Ratko Mladić.
16. listopad 2012 dopoledne, Den H aag, Holandsko
Tribunál v Haagu ruší předchozí verdikt a Anteho Gotovinu a Mladena Markače zprošťuje obvinění. Soud rozhodl v poměru 3:2. Připomíná mi to Ligu mistrů. Jenže ta se nehraje v pátek.
Italský soudce Fausto Pocar po tomto hlasování, při kterém hlasoval proti osvobození, pronesl, že „dnešní verdikt nemá nic společného se spravedlnosti“.
16. listopad 2012 odpoledne, Brno, Česká Republika
Sedím u počítače a čtu si zprávu na internetu, že je dřívější verdikt zrušen a Ante Gotovina osvobozen. S okamžitým propuštěním na svobodu.
Cítím, jak mě zachvacuje pocit, který nelze přesně popsat. Takový pocit šíleného zoufalství, nepopsatelné bezmoci, nespravedlnosti, vzteku a ideologické destrukce. Svět a hodnoty, které jsem uctíval, už jsou najednou tak imaginární. ICTY, který jsem před mnohými srbskými přáteli a příbuznými obhajoval, že je jedinou institucí, která může přinést aspoň nějakou spravedlnost, katarzi a satisfakci obětem těch hrůzných válek, najednou obsahuje všechny možné významy, jen spravedlnost a morální satisfakce mezi nimi chybí. O katarzi ani nemluvě. Ptám se sám sebe, jak je možné, že ten samý soud rozhodne dvakrát o stejném případu diametrálně odlišně?
Pročítám si proslov onoho soudce Fausta Pocara a jako jedinou odpověď vidím ve vysvětlení, že se jednalo o politický verdikt. Ten kdo sledoval tento soud a byl seznámen aspoň se stenogramem z Brionských jednání, nemůže pochopit tento verdikt jinak. Že by „někdo“ potřeboval „vyprat“ Chorvatsko před 1. 7. 2013? Před vstupem této země do EU. Začínám tomu pomalu věřit. V této válce nic nebylo čisté.
Po dlouhém procházení všech možných stránek a reakcí na toto téma, přepínám na jiné: Válka Hamasu a Izraele. Opět válka. Paradox nebo podvědomé hledání úniku do jiného podobného problému, který pro mě bude přece jen osobně vzdálenější. Koukám na tuto zprávu do monitoru a začínám si uvědomovat, že dnes nějak lépe chápu pocity radikálů. Ten pocit, když si myslíte, že je destrukce (sice zoufalá, ale) jediná úniková cesta z nespravedlnosti a bezmoci. Můžu konstatovat, že je to pro někoho, kdo racionálně neuznává extrémismus v jakékoliv podobě, strašná zkušenost.
Vracím se v myšlenkách zpět do mé reality. Jak pochopit onu kolonu uprchlíků, kterou jsem viděl jako teprve rodící se adolescent? Jak pochopit tak obrovský masový zločin, za který „nikdo nemůže“? Za který nebyl nikdo ani po 17 letech odsouzen a po dnešku to vypadá, že nikdy nikdo ani odsouzen nebude? Jak může vyhnání 200 000 lidí proběhnout bez jediného viníka? To všichni odešli jen tak?
Asi utekli před bouří.
