„Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“
Benjamin Franklin
Vzdali bychom se osobní svobody za příslib „trvalého zajištění pocitu bezpečí“? Otázka, nad kterou přemýšlím už nějaký ten den tohoto výjimečného stavu. Proč? Protože mi moje osobní svoboda byla omezená v míře, kterou za dobu 26 let v Česku nepamatuji. No dobře, je výjimečný stav. To skončí. Jednoho dne. A skončí také náš pohled na naše nedávné životy?
Nabídnu zde jen pár postřehů z posledních dnů:
- Včera jsem se procházel se svými dcerami v lese. Moc lidí jsme nepotkali. Téměř prázdno, tak jak v lese normálně bývá. To, co mě ale zcela překvapilo, byla ta poslušnost lidí nosit roušky. Skoro všichni, koho jsme potkali, včetně cyklistů, řekněme takových dvacet lidí, měli roušky na sobě, i když široko daleko nikdo nebyl. Ne, že by si je navlékli, když nás míjeli, měli je permanentně.
- Při otevření aplikace mapy.cz mi bylo nabídnuto, abych si zapnul sledování mé polohy soukromou společností, konkrétně Seznam.cz, za účelem zastavení nákazy. V okamžiku, když píšu tento text (05.04.2020) si sledování zapnulo 833 000 lidí. Za chvíli to bude 10% populace České republiky, a přitom beru na vědomí dva „detaily“: Kolik, že to lidí používá mapy.cz? Kolik lidí se pozastavilo nad faktem, že se dobrovolně vzdávají značné části svého soukromí ve prospěch soukromé firmy?
- Třetí postřeh je udávání. Množství udávání, že někdo na ulici nenosí roušku, je alarmující odraz stavu společnosti. Dokonce mě nezaráží, že lidé volají na policii, aby nahlásili někoho, kdo se po ulici prochází v roušce. Nebezpečí vidím v tom, kolik lidí zcela ovládl pocit strachu, že se odhodlá k tomuto kroku.
Lidé v lese rozhodně nenosí roušku, aby někoho nenakazili, když tam nikdo kolem nich není. Jsem si jistý, že ji nosí ze strachu, že by se mohli nakazit (vdechování CO2, který vydechujeme do těch roušek se neřeší).
To stejné platí i o používání aplikace. Kolik lidí si bez rozmýšlení zapnulo tuto volbu s vědomím konání prospěšné věci pro případ, že by informovali veřejnost, kdyby se sami nakazili? A kolik lidí si zapnulo tuto možnost pro zajištění pocitu vlastní bezpečnosti? Dokonce ochotných odevzdat část svého soukromí.
A nakonec to udávání. Nevěřím, že jsou lidé zlí a že si navzájem dělají naschvály. Mám vcelku pozitivní myšlení o lidech. A proto si nemyslím, že udávají kohokoliv na ulici nebo ve svém okolí z pocitu vnitřní spokojenosti. Dělají to ze strachu.
Vnímám, že míra ochoty, kdy se lidé vzdávají sebe, svých hodnot, a nakonec své svobody je obrovská. Je zarážející, co všechno jsou lidé ochotni objektivně obětovat kvůli subjektivnímu pocitu zajištění bezpečnosti. Transformace v přímém přenosu. Přitom (jako vždy) stačí tak málo. Stačí být neustále bombardován informacemi, že je i váš nejbližší soused potenciální hrozbou.
Víte, nesčetněkrát jsem v Česku slyšel dotaz: „Jak je vůbec možné, že jste se v bývalé Jugoslávii ‚jen tak‘ zničehonic začali nenávidět? Jak to, že sousedé bojovali proti sobě?“ Nebyla to odvěká nenávist. Nebyla to vendeta, krevní msta, oko za oko, ani tradiční náboženská nenávist, ani horkokrevnost balkánských národů. Odpověď je jednoduchá. Byla to mobilizace strachu. Lidé jsou pod tlakem obav a strachu o vlastní bezpečnost ochotni udělat téměř cokoliv. Vychází to z jasné logiky, pokud si máme vybrat mezi hodnotami a životem, tak si vybereme život. Je to logický výběr. Buďte v klidu, funguje to tak všude, nejen v Česku nebo v bývalé Jugoslávii. A jelikož víte, že vy tak uvažujete, někde podvědomě víte, že i váš soused tak uvažuje. Takže…
To, co prožíváme v těchto dnech v souvislosti s koronavirem COVID-19, je kromě vyhlášené pandemie také velmi zajímavý sociální experiment. Ne, nemyslím si, že to někdo organizoval. Žádné teorie spiknutí. Ale z historie víme, že podobné situace umí být velice efektivně využité/zneužité.
Zkuste si vzpomenout, jestli jste se před 11. zářím 2001 na letištích při bezpečnostních kontrolách vyzouvali? Jestli jste si ještě 10. září nechávali prohledávat kabelky, velikost parfému a pasty na zuby? Pokud vám paměť neslouží, tak odpověď zní ne. Považovali jsme to jako nepřijatelný zásah do soukromí a osobní svobody. Dnes nám to přijde nejen normální, ale jsme šokováni, když letištní kontroly nejsou důsledné při kontrolách.
Je to správné? Dnes naprostá většina odpoví, že ano. Že to není tak velká oběť pro zajištění pocitu bezpečí. Já asi také: „Tak se na letišti trochu svléknu, ale aspoň mám jistotu, že nějaký magor to moje letadlo nevyhodí do vzduchu.“ Ale ono je to pravda jen částečná. Omezením výbuchů v letadlech se odrazilo na zvýšení výbuchů na letištích, ve vlacích, v autobusech, na ulicích. Člověk už nemusí pašovat bomby, zbraně a nože do letadel. Dnes teroristům stačí kamion, aby dosáhli stejného cíle. Takže, zvýšila se nám bezpečnost? Ne, nezvýšila. Zvýšila se nám iluze pocitu bezpečí za cenu nekritického obětování svobody. Neříkám, že bychom na bezpečnost měli rezignovat. Ona je důležitá. Ale opatření by se měla zavádět po skutečném zvážení zisků a ztrát. Žádná vláda a žádný politik nám není schopen zajistit absolutní bezpečí. Nikdy v dějinách se to nikomu nepodařilo. Ale dějiny nám poskytuji nesčetně mnoho příkladů, kdy nám vlády naopak vzali svobodu. Proto doufám, že v blízké budoucnosti tato zkušenost a dnešní strach nebude využit k novým, vážnějším restrikcím, než jsou kontroly na letištích. Znáte to? „Pro naše dobro.“
Po návratu domů jsem poprvé pochopil psychiku disidentů v totalitních zemích. Proč mnozí z nich byli ochotni riskovat roky ve vězení kvůli ideji svobody? Protože nebyl rozdíl mezi vězením a životem v zemi, která jedinci odebrala osobní svobodu. Doufám, že se takové volby nedožiji.
