Když před několika měsíci došlo k ukončení těžkých bojů v Sýrii bylo logické položit si otázku, jaký je další krok Moskvy na mezinárodní scéně? Co dalšího je na řadě? Jako jediná logická odpověď se mi tehdy jevilo, že se Kreml zaměří na Bělorusko.
Kombinací finančních a geoekonomických nástrojů začala Moskva před koncem roku vyvíjet nátlak na Minsk, tím že jedinou možností, jak vyřešit své ekonomické problémy je, aby se připojilo k Rusku do jedné federace. Není překvapením ani to, že tento krok přišel právě nyní. Moskva již řadu let v zimních měsících vytahuje energetickou (plynovou nebo ropní) kartu jako efektivní prostředek vedení „dialogu.“ Zadruhé je důležité, nenechat vychladnout nacionalistický patos, který byl vybudován na vojensko-dobyvatelských základech, a na kterém současný Kreml staví svou stabilitu a podporu. Analýza hlavních Putinových zahraničně-politických kroků je celkem přímočará. A lze ji shrnout následovně:
1) Volba zahraničních cílů a témat musí zajistit stabilitu systému vládnoucí elity. Tzn. musí mít pozitivní ohlas mezi obyvatelstvem;
2) Zahraniční politika musí sloužit odpoutání pozornosti od špatných výsledků vnitrostátní politiky;
3) Zahraniční angažmá musí vyvolávat pocit o síle Ruska (v nacionalistickém duchu);
4) Volba cílů musí realistický zohledňovat limity Ruska, což znamená kombinaci maximalizace zisků za minimální náklady.
Proveďme krátkou rešerši. Kruciálním problémem Kremlu není slábnoucí pozice Ruska, jak se často uvádí. Rusko slábne již řadu desítek let a veškeré analýzy, které zcela jistě v Moskvě znají lépe než kdekoli jinde, ukazují, že se pozice Ruska nebude zlepšovat. Technologická a infrastrukturální zaostalost, vysoká míra korupce na všech společenských úrovních, neexistence demokratických principů, které by vytvořily prostředí pro rozvoj stabilní, progresivní střední třídy, absence právního státu, vysoká míra emigrace všech sociálních vrstev obyvatelstva nebo standardizace nepotizmu, ukazují, že Rusko prakticky již nikdy nedožene západní země. Putinovým hlavním problémem je, jak se v takové situaci udržet co nejdéle (pokud možno doživotně) u moci.
Řadu let Moskvě hrál do karet pozitivní vývoj cen energetických surovin, ropy a zemního plynu. Putin využil finanční kartu pro vybudování si image úspěšného státníka zajišťující svým občanům ekonomickou prosperitu. Tehdy se poprvé od rozpadu SSSR začalo mluvit o návratu národní hrdosti u Rusů. Prožitek hrdosti je neměřitelný a mnoho sociálních vědců a odborníků ji (ne)záměrně přehlíží ve svých analýzách, což je limitující eurocentristický pohled na události. Pocit hrdosti je faktor, který se v souvislosti s mnohými státy musí konečně brát ve zřetel a efektivně s ním pracovat. Mnoho Rusů je skutečně vděčných Putinovi za tento krok (Mimochodem, něco podobného se povedlo i Erdoganovi mezi Turky).
Dnešní Rusko je někde jinde, než bylo před řadou let. Ceny komodit ropy a plynu nejsou ani zdaleka jako dříve. Druhým problémem je ekonomické embargo uvalené ze strany západních zemí vůči Moskvě. Negativní dopady připouští oficiálně i Kreml. A v tom nastal problém. Probudit národní hrdost bylo jako vypustit džina z lampy. Všechno je v pořádku, dokud džina ovládáte. Problém může nastat, pokud své obyvatelstvo přestanete uspokojovat a tím se vám celá záležitost může vymknout z rukou. Jelikož jsou ekonomické možnosti limitující, zbývá zahraničně-politická karta. Není to ruský výmysl, ale staré pravidlo politického pragmatismu. A tak se Rusko v posledních letech začalo mnohem víc angažovat na mezinárodní scéně.
Pomiňme spekulativní angažmá Ruska ve snaze ovlivnit veřejné mínění v EU a USA, které pravděpodobně již dosáhlo svého maxima a nyní má spíše klesající tendenci. Zaměřme se na tvrdou zahraničně-politické (či vojenské) cíle, které Rusko v uplynulých letech provedlo.
Rekapitulace minulých angažmá
Gruzie. Kdy se Rusko začalo zabývat Gruzií? Když byly naplněny dvě proměny. První byla změna politické struktury v Gruzii, která se v čele s Michailem Saakashvilim začala orientovat na USA a EU. Druhou proměnou bylo, když Gruzie začala naplňovat základní podmínky pro integraci do euroatlantických struktur, a tím je vyřešení svých územních sporů. Opětovné začlenění Adžárie do Gruzie a snaha Tbilisi o integraci Abcházie a následně Jižní Osetie zpět do svého území, vyústilo v roce 2008 ve válku mezi Ruskem a Gruzií o Jižní Osetii. Zmrazením konfliktu a dosažením toho, že Gruzie nedokáže vyřešit své teritoriální problémy, zastavilo Rusko gruzínskou cestu do NATO. Z vojensko-politického hlediska bylo dosaženo stanoveného cíle za velice nízkých nákladů. Ještě dlouhou dobu Gruzie zůstane mimo struktury Severoatlantické aliance.
Ukrajina. Rusko nemělo problém s Ukrajinou, dokud zemi vládl Viktor Janukovyč, jehož politika byla jasně orientovaná na Moskvu. Po tzv. Euromajdanu, kdy došlo ke změně režimu (a úprku V. Janukovyče do Ruska), přičemž se k moci dostali politici s jasnou orientací na Západ, zareagovala Moskva velice rychle obsazením a následnou anexí Krymu. Od samého začátku akce „Krym“ měl Kreml jasnou představu o jejím konci, a tím byla anexe, bez jakéhokoliv záměru vyjednávat. Můžeme hovořit o bleskové akci, navíc velice efektivní. Proč to ale Putin udělal, když musel vědět, že si tím znepřátelí neruskou část Ukrajiny? Představa, že by se Ukrajina integrovala do EU a patrně ještě dříve do NATO, byla pro tradiční ruské geopolitické ambice naprosto nepřijatelná. A rozhodlo se ukořistit maximum pro Rusko. Domnívám se, že Putin správně usoudil, že kdyby se EU začala více angažovat na Ukrajině, především finančně, Moskva by těžko tomu mohla konkurovat. A tak zareagoval v souladu s principem menší sousto je lepší než nic. A zdá se, že toto sousto bylo navíc docela výživné. Vždyť s anexí Krymu dosáhl Putin, prakticky bez bojů, několika významných strategických úspěchů:
1) Získal část území, které historicky patřilo Rusku;
2) Tím získal nebývalou popularitu a zapsal se do ruských dějin, jako někdo, za jehož vlády dosáhlo Rusko historických územních zisků;
3) Zajistil si vojenskou přítomnost v Černém moři;
4) Potenciálně odřízl možnost, aby se Sevastopol dostal do rukou námořnictva NATO.
Druhá fáze ukrajinského uzlu nastala na východě země. S pomocí místních separatistů de facto Rusko ovládlo východ Ukrajiny. Podobně jako v Gruzii toho Kreml dosáhl s minimálním vojenským nasazením, a následnou Dohodu z Minsku byl konflikt zmražen. Prakticky došlo k opakování gruzínského scénáře. EU v podstatě zastavila integrační jednání o vstupu Ukrajiny do EU. Na tomto faktu nic nemění ani událost z roku 2017, kdy EU a Ukrajina podepsaly již zmíněnou Asociační dohodu. Po zkušenostech z minulosti (především v souvislosti s Kyprem) ani NATO ani EU nevezmou do svého uskupení žádný stát, který má jakékoliv územní spory s jiným státem. Na Krymu a na východě Ukrajiny byla opět uplatněná osvědčená taktika. Rusko získalo to, co chtělo za použití minimálních zdrojů. Moc dobře vědělo, že s ním nikdo nezačne válčit kvůli Ukrajině. Stejně tak kvůli Gruzii.
Sýrie. Další v řadě byla Sýrie. S ohledem na své kapacity odehrálo Rusko v Sýrii kvalitní politické, diplomatické a vojenské představení. Podívejme se na to postupně:
Politické představení. Kreml potřeboval odpoutat pozornost svých občanů od stále se zhoršující ekonomické a sociální situace. A opět se jako nejlepší pomocník pro vnitrostátní problémy ukázalo použití zahraničněpolitické karty. Zapojení v syrské válce a masivní použití letectva a kobercového bombardování, pomohlo Putinovi na domácí scéně k dotvoření úspěšného obrazu silného, rozhodného vůdce, který Rusko vrací na globální mapu světa. Ruská letadla bombardují cíle „globálního nepřítele“ (tzv. Islámského státu) na dost vzdáleném území.
Diplomatické. Ruská Federace se stalo předním diplomatickým hráčem, bez kterého není možné ukončit válku v Sýrii. Nerozhodnost Obamovy administrativy při dodržování stanovených „červených linií“ ukázala, že USA si drží odstup od zapojení se do nepřehledné válečné hry. Této situace využil Putin pro zaplnění vzniklého bezpečnostního vakua, zkrátka využil uvolněných pozic. Rusko se opět bleskově zapojilo do hry a získalo zpět svoji prestiž a pozici významného hráče na Blízkém východě, tím, že velice dobře zanalyzovalo bezpečnostní situaci: Asad jako jediný neměl spojence, byl pod tlakem opozice a Západ bojoval na dvou frontách (proti IS a Asadovi).
Vojenské. Moskva předvedla schopnost, že je za jistých okolností s to vojensky se angažovat i dále než bezprostředně za hranice svého státu. Soudě podle toho, jak se o Rusku v dané době psalo, Moskva efektivně marketingově prodala tento obraz o sobě. Mnoho analytiků a novinářů totiž přehlédlo jednu zásadní věc, a tím jsou limity ruského angažmá.
Limity vojenské efektivity. Rusko se efektivně zapojilo díky tomu, že si mohlo vybudovat stabilní, chráněnou vojenskou základnu na zemi. Ruské letectvo mohlo být účinné jen díky tomu, že si Rusko postavilo leteckou základnu na území kontrolovaném Asadem. Za jiných okolností by Rusko nikdy nemohlo realizovat své vojenské cíle, neboť má pouze jednu letadlovou loď, navíc ve špatném stavu. O zapojení rozsáhlých pozemních jednotek nemluvě. A ještě víc to bylo vidět v přímé komparaci bojů v Sýrii a v sousedním Iráku. Zatímco se Rusko masivně angažovalo v Sýrii, v Iráku není vůbec. Tímto se potvrdilo to, co bylo již dříve patrné z válek v Gruzii a na Ukrajině. Velice zjevné limity ruské vojenské síly. Moskva se nepouští do příliš riskantních her.
Budoucnost: Bělorusko
Když tzv. Islámský stát prohrál boje o Mosul a Rakku a po následném stažení většiny ruských vojenských sil ze Sýrie, se logicky nabídla otázka, co je dalšího na řadě. To, že něco dalšího musí přijít, bylo patrné už jen z toho důvodu, že vnitrostátní problémy nejenže přetrvávají, ale ony se dokonce prohlubují. Tím nemyslím jen protesty po důchodové reformě. Především se jedná o stále hlubší ekonomickou a sociální krizi. A tou další kapitolou je právě Bělorusko. Situace v Bělorusku je jiná než situace na Ukrajině. U Bělorusů není pocit národní identifikace tak silný jako u Ukrajinců. Jednak zde sovětizace společnosti proběhlá mnohem lépe než u okolních republik, zároveň velkou zásluhu na tom má i Lukašenko, který u Bělorusů podporoval silný pocit sounáležitosti k ruskému státu, jazyku a kultuře. Politická a ekonomická závislost na Rusku a izolace Lukašenkova režimu ze strany EU je mnohem větší, než kdy byla vůči Ukrajině, což pro Minsk v praxi znamená vazalské postavení vůči Moskvě.
Na rozdíl od ukrajinských představitelů, nemají Bělorusové kolem sebe žádného zahraničního spojence, ani žádnou efektivní masovou opozici, která by mohla znamenat alternativu vůči stávající politické garnituře. Opozice v Bělorusku díky Lukašenkovi prakticky přestala existovat. Těchto okolností jsou si dobře vědomi jak Putin, tak Lukašenko. Myslím si, že v běloruském případě nemůžeme mluvit o překvapení. Na místě není ani otázka, zda k tomuto obchodu dojde. Teď si jen musíme počkat na to, jaké obchodní podmínky budou ze strany Putina nabídnuty.
Jaký z toho pro nás tedy plyne závěr?
Putin se každým svým krokem zdá být stále čitelnější, což z něj dělá celkem spolehlivého a stabilního soupeře. Jde o stratéga uplatňujícího starou geopolitickou školu. Velmi dobře si je vědom svých možností, vojenských a diplomatických kapacit, ekonomických a technologických nedostatků a celkem spolehlivě zná chování zahraničních soupeřů. Zaměřuje se na upevnění své pozice v samotném Rusku, na zapsání se do dějin jakožto to úspěšný vůdce a v mezinárodním měřítku na udržení postavení silné regionální velmoci. To, že Evropa nemůže Moskvu vnímat jako partnera není nic nového. Jedná se o kontinuální stav již velice dlouhou dobu. Podstatné je, abychom si toto, my Evropané, stále připomínali. Ne všichni musí být přátelé. Dobrou zprávou pro nás je, že pokud budeme pevni ve svých postojích, soudržnosti a vojenské připravenosti, nemusíme se obávat možných konfliktů na svých hranicích, především v Pobaltí. Připravenost je totiž jediný recept, jak hrát tuto hru o zachování míru na evropském území.
