Jak vypadáme v zrcadle?
Reklama jakožto Potěmkinova vesnice většiny produktů, stejně jako reklamy s modelkami a modely. Všichni známe ty časopisy, billboardy, klipy, kde se krásné usměvavé, polonahé, retušované a namalované osoby tváří, že je to každodenní realita lidí této planety. Nás, kteří když se svlékneme, vidíme, že jsme v podstatě daleko od onoho vyreklamovaného ideálu normality, i když se snažíme samý sobě nalhávat, že je to jinak. Pěkné lhaní sobě samým. V jistém smyslu autocenzura. Autocenzura mysli. Tváříme se a nalháváme si, že „je to ono“. Otázkou je, kolik nás si toto upřímně připouští?
Tuto paralelu s fancy okolím vidím při komunikaci s lidmi o současné nejvíc kritické otázce Evropy. Rádi si nalháváme, že jsme Evropané, kecáme hovadiny o nějakých „naších“ hodnotách, ať už křesťanských, liberálních, tradičních (ať už toto znamená cokoliv). Do před málo lety jsme byli plný žvástů o eurointegracích a solidaritách, abychom nyní otočili řeč na hodnoty, které vyzdvihuji nás Evropany od ostatního světa. Übermensch, jak by řekli hodnotový klasici. Skočili jsme na perfektní reklamu. Ani to nebylo těžké. Plný sebelásky jsme se takto chtěli a stále chceme vidět. Že jsme něco mimořádně lepšího než ty ostatní neandrtálci na této planetě, počínaje od „přiblblých Američanů“, kteří neumí rozlišit na mapě Švýcarsko od Česka, přes „ožralé Rusy“, po všechny ty ostatní untermensch, kteří… přesně tak, o kterých nevíme vůbec nic. Naše nevědomí o nich jsme si ospravedlňovali jejich domnělou podřazenosti. Ale toto jsme si veřejně nepřipouštěli, protože to nebylo tak nějak in. Přece nás učili, že jsme si všichni rovni. Liberté, égalité, fraternité jsme křičeli nahlas, ale uvnitř jsme nechápali, o co jde. Celá ta naše Evropa byla super laboratoř vytvořit v nás vědomí, že jsme lepší lidé. Tvůrci tohoto experimentu to mysleli ovšem jinak, než jsme si my to realizovali. Experiment tak skončil jako a pouhý marketing.
Každý jsme si něco osvojili. Jeden konzervativní hodnoty křesťanství, ten druhý liberální kosmopolitismus, třetí absolutní svobodu jedince a čtvrtý humánní solidaritu. Dokud nepřišli oni. Špinavý, smradlavý uprchlíci. Museli přijít v obrovském množství, aby nás svlékli do naha a ukázali nám, že jsme daleko od oněch modelek a modelů, o kterých jsme si nalhávali, že jsme. Pouze taková uprchlická vlna nám pomohla znovu objevit ještě jednu hodnotu v sobě. Také echt evropskou hodnotu, o které jsme si mysleli, že už je nadobro pryč. Jako když nějaký náš fyzický „nedostatek“, který vidíme jen my samý, když jsme nazí před zrcadlem, zakryjeme dobře vypadajícím a nejlépe drahým kusem oblečení a namluvíme si, že to už neexistuje. Stejně dobře jsme maskovali ten náš tradiční nacionalizmus a u mnohých z nás také fašizmus, většinou latentní. Kruci, no tak, přiznejme si, že je docela ok říct nahlas to, co si myslíme a netvářit se přitom, že je s námi něco divného.
– Ale proč to trvalo tak dlouho?
– Jednoduše měli jsme se dlouhou dobu dost dobře.
– A proč to přišlo až teď?
– Protože si pár let namlouváme, že se nemáme tak dobře jako před pár lety a protože jsme toho nepřítele naše špatné nálady nemohli nenávidět. Vždyť za naše útrapy mohla nějaká „ekonomická krize“. Bože jak absurdní! Skvělá drama. Obvinit něco neuchopitelného za naše útrapy. Jednou to půjde do učebnic, dokonalé vytvoření kolektivní hypnózy. Pak se naštěstí objevilo Řecko. Konečně něco, čemu rozumíme. Konečně jsme měli toho hajzla, který si ulévá, dokud my ekonomicky trpíme a makáme (hlavně v pátek po poledni). A oni Řekové měli zase ty nácky z Německa, kteří jim chtějí ukrást ten jejich tradiční způsob života a k tomu ještě své peníze. Konečně jsme se začali orientovat a mít na koho ukázat prstem.
Ovšem ještě dříve než jsme zachránili, či pohřbili Řecko, jsme objevili uprchlíky. Dokonce jsme v roce 2015 zjistili, že vypukla válka v Sýrii. Sice jsme nepochopili, kdo tam s kým a proti komu má tu čest, ale ani nás to nezajímalo, ani nezajímá. Ne fakt, upřímně, kdo z nás vůbec věděl o nějaké válce v Sýrii? Díky Řecku jsme si začali myslet, že všechny problémy světa, kromě Tsiparise a Varufakise zmizely. Kolik z nás se vůbec zajímalo o nějakých 300 tisíc mrtvých v Sýrii? Nebo o mrtvé ve Středozemním moři? Byli nám u p… (víte kde). Musela přijít jedna novinářka a vyfotit tříletýho Aylana Kurdiho a polepit s ním celou Evropu, abychom si uvědomili tu katastrofu. Dokud ten malý anděl byl jen číslo, v klidu jsme si četli noviny s počtem mrtvých (par set sem, par set tam) a pak přešli na článek o kdejaké slepici a o tom, co si večer předtím oblékla na nějaké super-mega společenské akci. Aspoň se nám snídaně na krátko zhnusila, neboť jsme každý z nás viděli svoje dítě na té pláži. Byl to takový záblesk oné Evropy v nás, kterou se nám, tvůrci EU, snažili pár desítek let vcucat do hlavy.
To, co my nechceme, je dívat se na útrapy těch lidí. Nechceme si hnusit dovoleny mrtvými dětmi a uprchlíky na plážích. Nepřejeme si o nich vědět vůbec nic. Ať táhnou spolu s nějakým Asadem, islámským státem, šíity, sunnity, Alávity, Putinem, Obamou a kdoví kým ještě, tam odkud přili. Bylo nám úplně jedno, co se děje v sousedních zemích, dokud ti „špinavý, negramotní, zaostalý, krvežíznivý imigranti“ nepřišli k nám. Sakra, nikdo je nezval. Vždyť nás jejich válka a jejich mrtví vůbec nezajímali. Vlastně ani teď nás nezajímají. Hlavně ať už přestanou sem chodit. To je ten smutný příběh všech uprchlíků. Skrze dějiny je nikdy nikdo nikde nechtěl a ani nikdy nikdo nikde chtít nebude. Toto je ověřená informace. Věřte mi.
A co s nimi? Tak tuto otázku si pokládáme všichni ve všech evropských zemích. A co skutečně děláme v této věci? Tuto otázku si na druhou stranu nepokládá nikdo. Počítáme jen čísla. Média počítají, kolik jich přešlo z jedné země do druhé (hodně investigativní). Politici kvótuji se statisíci lidských osudu. Obchodní komory a ekonomové počítají, jak a kolik z těch uprchlíků můžeme profitovat a jaké profily lidí bychom si měli vzít, „dokud jsou zadarmo“: „Akcie uprchlíků na londýnské burze dnes vzrostly o 4,5%.“ A co zbytek, recyklovat nebo co? Populisté straší s číslem fundamentalistů, byť zatím žádného nenašli a číslem kolik nás to všechno bude stát. Z lidské tragédie se stala byrokratická záležitost. Čísla, čísla, čísla. Hannah Arendtová by zažila deja vu, kdyby toto viděla. Tisíce mrtvých v mořích nikoho nezajímá. Ty totiž nejsou uprchlíci, imigranti, azylanti. Ti jsou mrtví.
Kde je v tom všem člověk? Upřímně koho to vůbec zajímá? Koho z nás zajímá i náš soused, natož uprchlík. Na každé cizí neštěstí, my máme nějaké naše. Soutěžíme, kdo je na tom hůř. Soutěžíme, kdo z nás je víc a kdo míň člověkem. Vlastně, jakým člověkem? Jací jsme to lidé je dnešní největší otázka?
Konečně jsme nazí. Takoví jací skutečně jsme. Daleko od ideální, reklamní krásy. Mnozí jsme opravdu ošklivý, že je odporné se na nás dívat. Ne fakt, vyfoťte se v zrcadle a řekněte si, jestli byste se tím chlubili? Ale stůjte a tvařte se u toho normálně. Žádné napínání svalů, zatahování břicha, otáčení dle světla a stínu, aby se něco schovalo. Prostě real. Uvidíte, že to mezi nohama není tak velké, jak doufáte a říkáte, že je. A vaše „luxusní“ prsa také nejsou žádné pěkně tvarované trojky push-upované v podprsence. Proto se ani nefotíme nazí. Proto se schováváme za oblečení. Vytváříme kolem sebe tu Potěmkinovu fasádu. Zkoušíme se prezentovat lepšími, než ve skutečnosti jsme. Tak si konečně připusťme, jací doopravdy jsme. Uvědomme si, že to jak vylepšujeme sebe v zrcadle a na fotkách, tak stejně si nalháváme, že jsme lepší než ty nešťastníci, co kráčí špinavý po celé Evropě. Stejně jak jsme na sebe naštvaný, když si uvědomíme, že se nám nedaří zapracovat na zmenšení toho pivase nebo se urazíme na partnerku nebo partnera, když nám řekne, že nám něco někde kypí, tak jsme i nyní naštvaní čím dál víc na tyto uprchlíky, protože nám ukázali, že císařovo nové šaty nosí poměrně dost lidí. Začínáme je nenávidět, protože se samý sobě přestáváme líbit. Nejraději bychom je poslali pryč a zapomněli na všechno, protože se nám nelíbí pravda o nás samých.
