Po měsíci intenzivního života s koronavirem COVID-19 stojíme na křižovatce, jak postupovat dál. Trvat dále na přísných opatřeních paralyzující chod společnosti nebo zahájit co nejrychlejší návrat k před-virovému stavu a zabránit vykrvácení státu. S ohledem na míru rizika se přikláním k co nejrychlejší záchraně státu.
V době vzniku tohoto textu je statistika koronaviru COVID-19 následující:
48 811 lidí testovaných, 3257 nakažených a 31 zemřelých. Oficiální úmrtnost se pohybuje na úrovni 0,95 % z celkového počtu nakažených. Reálná úmrtnost bude pravděpodobně ještě nižší, neboť nemáme všechny nakažené zaevidované na rozdíl od všech úmrtí. Analýza úmrtí zapříčiněných koronavirem COVID-19 nám navíc ukazuje, že drtivá většina obětí trpěla jinými závažnými zdravotními problémy, většinou nádorovým onemocněním. Za normálních okolností by příčina jejich smrti nebyla chřipka ani vir, ale rakovina. Příčina úmrtí těchto lidí ve většině případů tudíž není COVID-19, ale dlouhodobé závažné onemocnění. To je problém, ale je to problém, který je ve společnosti přítomný pořád. Současná data nám ukazují, že reálná hrozba tohoto viru je mnohem nižší, než aby se celý stát uvrhl do ekonomického kolapsu.
Dnes již bezpečně víme, že Čína s dvouměsíčním zpožděním seznámila svět s existencí nového koronaviru. Mezitím prošlo epicentrem odhadem několik milionů lidí (odhady se většinou pohybují u čísla 5 milionů osob), kteří se v globalizovaném světě pohybovali a určitě mnozí z nich šířili vir dál nejen v rámci Číny, ale do celého světa. Mnohé údaje hovoří o tom, že COVID-19 byl v Evropě, a také v ČR, přítomný už v lednu, neboť se již tehdy objevily první případy těžké chřipky a zápalů plic. Testy na COVID-19 se v lednu a únoru neprováděly, neexistovala žádná debata ani opatření proti nákaze a vir se tak volně šířil dál mezi obyvatelstvem.
Na přelomu února a března probíhala lyžařská sezóna (v rámci prázdnin). A právě navrátilci z Itálie byli považováni za šiřitele. Tehdy se také začalo s testováním, ale testy se neprováděly všem občanům, kteří měli symptomy nakažení virem COVID-19, ale pouze těm, co se vrátili z Itálie. Moje osobní zkušenost z té doby byla úplně stejná. Odmítli nás testovat, protože jsme nebyli v Itálii. Takže je pochopitelné, že se do veřejnosti mylně dostala informace, že za šířením nákazy stojí především navrátilci z italských lyžařských středisek. Tito lidé byli jako první potvrzení v testech, protože zpočátku jen oni byli testováni. Pokud se podíváme na grafy Ministerstva zdravotnictví, tak vrchol nákazy nastal před 14 dny. Shoduje se s inkubační dobou u osob, kteří se vrátili ze zimních dovolených v první polovině března.
Už pár dní zaznamenáváme pokles počtu nakažených v míře růstu. Procentuálním výpočtem zjistíme, (denní propočet nakažených na stejném vzorku otestovaných obyvatel) že tato křivka má už 14 dni sestupnou tendenci. Samozřejmě budeme i nadále testovat, což znamená, že absolutní čísla budou i nadále růst, ale míra kritického nebezpečí na úrovní státu prakticky pominula. Obsazenost lůžek intenzivní péče je zaplněn z 9% (291 z celkových 3130), takže nám rozhodně nehrozí italský scénář (více o dostupnosti intenzivní péče zde: Ministerstvo zdravotnictví). Výjimky budou tvořit uzavřené společnosti typu nemocnic a domovy seniorů, kde se nemoc může rychle rozšířit s fatálními následky. Tudíž by další opatření měla směřovat především na zabezpečení těchto institucí. Ovšem to podstatné je, že musíme akceptovat stav, že je tu nemoc, která už prostě nezmizí z našeho života, stejně jako nezmizí žádná jiná nemoc. A na tuto nemoc se umírá a bude se umírat, stejně jako na jiné nemoci.
Než jsme zahájili testování, tak jsme zde žili s tímto typem koronaviru, a přitom jsme to ani nevěděli. Dokud jsme nezačali testovat, ani jsme nezaznamenali žádnou anomálii v našem zdravotnictví. S lehkou nadsázkou lze říci, že pokud bychom nebyli bombardováni mediálními zprávami o blížící se apokalypse, tak bychom nevěděli, že se děje něco zvláštního. Nezaznamenali bychom ani nárůst klasické chřipky, neboť 3300 nakažených v jednom měsíci, kdy jsou normální chřipkou zasaženy desetitisíce obyvatel nesvědčí o žádném rapidním nárůstu. Ani úmrtnost nevybočuje od standardu chřipkové sezóny. Podle údajů Státního zdravotního úřadu ročně chřipkou onemocní několik set tisíc lidí a pár desítek osob podlehne přímo na následky chřipky.
Na základě sledování samotného průběhu nemoci můžeme bezpečně tvrdit, že tento vir není existenční hrozbou pro stát ani pro společnost. Není ohrožená reprodukční část populace (a to jak z biologického, tak z ekonomického pohledu). Z bezpečnostního hlediska je toto nejpozitivnější informace. Tento vir ohrožuje tu část populace, která je ohrožená i za normálních okolností – především těžce, chronicky nemocní senioři. Úmrtnost na tento vir je v České republice relativně nízká, ovšem opatření, která jsme v takovém rozsahu zavedli ohrožují samotnou budoucnost fungování státu. Zde je nutné uvést, že vládní nařízení o celostátní karanténě bylo na místě, protože jsme zpočátku jednak nevěděli, jaký dopad to vše může mít na chod státu, ale především bylo nutné získat trochu času, protože státní instituce, a především vláda, zcela nezvládaly svoji roli. Nyní je situace mnohem přehlednější než před čtrnácti dny, a proto lze namítat, že prodloužení karantény je nejen neúměrné reálné hrozbě samotného viru, ale její prodlužování je přímým ohrožením stability. Dopady, jež tato opatření už nyní mají na ekonomiku jsou tak výrazná, že prohloubení ekonomického úpadku ohrožuje právě i samotné zdravotnictví, které v Česku každým rokem vyžaduje stále větší výdaje. A tyto výdaje na COVID-19 jsou neúměrné skutečným potřebám.
Jen pro srovnání, podle statistických údajů v Česku v průměru zemře okolo 109 000 osob ročně (Průměr za posledních 10 let). Z toho nejvíce úmrtí připadá na nádorové onemocnění – 27 891 osob a srdeční problémy – 51 053 osob (byť toto číslo v posledních letech klesá). Již 10 let kolem 70 – 75 % lidí konstantně umírá na dva druhy onemocnění. A zatímco v Česku v uplynulém měsíci zemřelo 31 osob na COVID-19, na rakovinu a problémy spojené se srdcem zemřelo přibližně 6500 lidí (Mimochodem i oběti COVID-19 v drtivé většině případů měly pokročilý stádium rakoviny). Tyto pacienti vyžaduji nákladnou a dlouhodobou léčbu a budou tu i nadále ve stejném množství bez ohledu, jaký vir nás potká. Lidé prostě nepřestanou umírat na běžné nemoci nebo nehodovost, která je mimochodem třetí nejčastější příčina úmrtí v Česku. Všichni tito pacienti potřebují, abychom udrželi kvalitní zdravotní systém. A toho nelze dosáhnout bez silné a stabilní ekonomie.
Ale je vůbec etické dávat ekonomii na rovinu lidského života? Toto je poslední dobou ve veřejných debatách celkem častý dotaz, ale takto postavená diskuze je zcestná. Nejedná se o konflikt ekonomika vs. lidský život, nýbrž o informování, kolik nás stojí zdravotní systém, léčba, a tudíž i cena života, kterou je stát schopen zaplatit. Roční výdaje na zdravotnictví vychází na cca 400 miliard korun. Tyto peníze budou i nadále potřeba, přinejmenším ve stejném rozsahu, abychom mohli zajistit stejnou kvalitu zdravotnictví. Aby toho cíle bylo možné docílit, je nutné zajistit ekonomické fungování státu, protože je zdravotnictví založeno na odvodech. Ekonomické vykrvácení státu je skutečnou hrozbou, které v souvislosti s koronavirem čelíme. Zkusme si představit, že by nás po tomto viru v dohledné době zasáhl opravdu smrtící virus s několikanásobně vyšší úmrtnosti. Pokud nyní položíme stát, nebudeme mít do budoucna z čeho čerpat.
