Reklama
 
Blog | Srdjan Prtina

Naše scénáře a my

Představte si obrovskou hospodu (jméno prozradím za chvíli) s velkou zahradou. Pěkná, rušná, plná spokojených lidí užívajících si svůj nedělní oběd. V hospodě je kolem 500 lidí. Skoro jako svatba. Co svatba, festival. Beerfest. Dokonce i počasí je takové piknikové, festivalové. Svítí slunce, no dovolena. Každý stůl si užívá svoji konverzaci, svůj mikrosvět, aniž by ho zajímalo, co se děje u vedlejšího stolu. Vlastně to jediné, co všechny zajímá je, kde je číšník. Najednou do hospody přichází jeden člověk (jeho jméno prozradím taktéž za chvíli). Na první pohled nezapadá do toho idylického prostředí.

Scéna č. 1…

Představte si obrovskou hospodu (jméno prozradím za chvíli) s velkou zahradou. Pěkná, rušná, plná spokojených lidí užívajících si svůj nedělní oběd. V hospodě je kolem 500 lidí. Skoro jako svatba. Co svatba, festival. Beerfest. Dokonce i počasí je takové piknikové, festivalové. Svítí slunce, no dovolena. Každý stůl si užívá svoji konverzaci, svůj mikrosvět, aniž by ho zajímalo, co se děje u vedlejšího stolu. Vlastně to jediné, co všechny zajímá je, kde je číšník. Najednou do hospody přichází jeden člověk (jeho jméno prozradím taktéž za chvíli). Na první pohled nezapadá do toho idylického prostředí. Má na sobě trochu špinavé oblečení. Sedá si sám ke stolu.

Teď malá zápletka. Normálně by si ho nevšiml nikdo, ale všimnou si ho ty, co sedí u vedlejšího stolu. Dívají se na něj divně, nějaký špinavý homelesák. Přijde k němu číšník a ten muž mu řekne, že má velký hlad, ale nemá peníze na jídlo a že nejedl celý den, a jestli by mu nepomohl. Jestli by nemohl dostat něco k jídlu. Co teď? Číšník ho vyhodí nebo nevyhodí? Přece nemůže jen tak rozdávat jídlo každému, kdo přijde sem, a požádá o jídlo zadarmo. No tak ho požádá, aby odešel, že to tu takhle nechodí a ať se nezlobí. V jistém smyslu, ten číšník má recht.

Všechno by skončilo odchodem toho hladového pana z hospody, a kdo ví, co by se stalo s tím člověkem, kdyby jeden chlap u vedlejšího stolu na to nekoukal a neřekl si, že mu zkusí pomoct. Přijde na nápad, že by mohl požádat ostatní hosty, aby všichni přispěli tomuto člověku na jídlo. Prostě, ať číšník každému hostu připočte půl koruny na účet. Říká si, „pětset lidí, když každý přispěje půl korunou, tak se ten člověk nají a nikoho to bolet nebude.“

 

Scéna č. 2…

Ve stejný den se na nedalekém dětském hřišti hraje skupinka deseti děti. Děcka jsou zažraná do vlastní hry tak moc, jak to jen děti umí. Víte, jak to chodí. Mají vlastní svět, vlastní pravidla, kterým jen oni rozumí a která si vytvořili, aby je ta hra bavila. Na hřiště přichází jedna holčička (její jméno také za chvíli prozradím). Tu, stejně stará jako ostatní. Nedávno na to sídliště přistěhovala s rodiči a jako každé dítě se chce s někým hrát. Dívá se na děti a hru, kterou oni hraji. Tu hru sice zná, ale ona ji hrála jinak. Prostě, tam kde dříve bydlela, si vymysleli jiná pravidla. Teď je ale tu a chtěla by to zkusit. Samozřejmě si myslí, že jsou ty její pravidla lepší, protože na ně byla zvyklá, ale i přesto že to musí hrát jinak s dětma, které nikdy předtím neviděla, láká ji to zkusit. Chce se zkamarádit i za cenu toho, že to nepůjde hladce. I přesto, že ta nová parta nejsou „ty její kamarádi“, které měla předtím. Ovšem, aby si zahrála, musí se nejdříve do té party dostat. Teď, co se děje? Záleží, jaký scénář je vám blíž a jake závěry máte rádi. Já mám rád veselé závěry. Ano je to někdy kýč, ale co mám dělat, mám radši happy endy v životě než tragédie. Těch je i tak dost.

Holčičku stojící vedle a dívajíc se na ty děti, jak se hraji, si všimne jiná holčička (přiznejme si, holky jsou víc empatické od nás kluků), přijde k ní a zeptá se ji, jestli by se s nimi nechtěla také hrát. Nová holčička, která se teprve přistěhovala, ji řekne, že tu hru zná, sice trochu jinak, ale že by to ráda zkusila. Tak obě přijdou k těm ostatním dětem a parta, i přes odpor dvou nabručených kluků, kteří nechtějí ztrácet čas s nějakou holkou, „která to vše bude jen kazit a zpomalovat“, se rozhodne ji tu hru naučit. Chvíli to trvalo, než se odnaučila od toho, na co do té doby byla zvyklá. Ale znáte děti, šlo to rychle a za chvíli držela krok i s těmi, co ji na začátku vůbec nechtěli. To je ten veselý závěr. Vlastně, když si to tak vezmu, něco podobného jsem zažil také sám, když jsem někdy v roce 1990 přišel k bratrancům do Bihaće v Bosně a šli jsme ven si zahrát na schovávanou. No, začátek byl hodně blbý, protože oni tam měli jiná pravidla než my v Novém Sadu, v Srbsku, ale po několika trapasech jsem se hrál jako doma.

Druhý závěr, ten bez happy endu, by končil samozřejmě úplně jinak. Holčička by postávala na okraji hřiště a říkala si, že to přece jen zkusí. Zkusí oslovit tu partičku, jestli by ji nevzali mezi sebe. Skupinka děti se jí sice všimla, ale neměli náladu se s někým novým seznamovat, zrovna uprostřed hry. Přišla a zeptala se, jestli se s nimi nemůže hrát, načež dostala jasně najevo, že ne. Proč také, „ať si najde někoho jiného nebo ať se hraje samá“. Jenže, na hřišti nebyl nikdo jiný. Tak holčička odkráčela dál a dívala se, jak se ti děti baví. Následující den se situace opakovala. A další den také. Prostě do zaběhlé party se dítě těžko dostane, obzvlášť když partu vedou ty nabručení, kteří jakýkoliv narušení jejich pravidel a party automaticky odmítají. Troufám si říct, že jsme se s takovou partou aspoň někdy všichni setkali. Co asi udělala ta holčička? Předpokládám, že se celá rozčarovaná uzavřela do svého světa. Přitom si začala vytvářet svůj vlastní názor na sebe a ostatní, že ji ostatní děti nemají moc rádi a že je s ní něco v nepořádku. A také, že ty ostatní nejsou v pořádku.

Bohužel znám i takové děti, kteří měli tu smůlu. A přiznávám, že jako dítě jsem se i sám, vůči některým dětem, takhle choval. Jestli je mi to teď líto? Ano je. Dnes už je pozdě, abych napravoval staré chyby. Vrátit to zpátky nemůžu. Je mi smutno, když si představím, že jsem někoho odstrkoval od sebe a přitom se ten někdo jen snažil s námi hrát.

 

… a my

Některý jsme něco podobného zažili nebo si snadno dokážeme nějaký podobný příběh představit. První scénář se odehrál v hospodě, která se jmenuje Evropa a ten člověk, špinavý a bez peněz je Marek Pospíšil z Litoměřic nebo také Mustafa, uprchlík, jakých je zrovna dnes v Evropě na několik set tisíc. Holčička na hřišti klidně může být Markéta, která se do brněnského Komína přistěhovala z Budějic, nebo také Aziza, ze Sýrie.

 

Možná je to plytké, ale zkusme se zamyslet nad tím vším. V hospodě je 500 lidí, i kdyby do té hospody přišlo 10 lidí, v tom davu by se rozplynuli. Nikdo by si jich nevšimnul. Chci tím říct, že i kdyby do Evropy přišlo 10 milionů uprchlíků (a to schválně hodně přestřeluju), dalo by se to zvládnout bez větších problémů. Museli bychom to chtít a říct si, že to zvládneme a samozřejmě něco na tom společně udělat. Evropa jako celek. Pokud se budeme automaticky říkat, že to nejde, pak v životě nic nepůjde. Když píšu o 10 milionech uprchlíků, tak schválně přeháním, protože jich nyní v největším návalu není ani milion.

Zajímavé je, že si lehce dokážeme představit, že si v hospodě, kde je 500 lidí, nikdo nevšimne jednoho člověka nebo nových 10 lidí, ale u uprchlíků hystericky křičíme tak moc nahlas, jako bychom kvůli ani ne celému člověku začali volat po číšníkovi, aby zamknul dveře, protože ten jeden člověk nám vyžere celou restauraci.

 

S tou holčičkou je to trochu komplikovanější. Nevíme co očekávat od uprchlíků od cizích lidí, od cizího člověka. Ano uprchlíci jsou jiní než my. Dokonce i my v rámci Evropy jsme si dost od sebe odlišní. Jsme neustále překvapení, že jsme jiní. I v rámci Česka už 20 let poslouchám, že Ostraváci jsou úplně jiní než Pražáci nebo „východňari“ na Slovensku, že nemají nic společného s těmi z Bratislavy. O odlišnostech v Německu zbytečně hovořit, východní Němci, Bavoráci, Berliňané nebo ty z Hamburku. Všichni jsme si něčím odlišní. Pořád je tam ta potřeba se odlišovat a je to logické.

Můžeme se tvářit, že tu nejsou, stejně jako ta parta s tou holčičkou. Jenže stejně jako ona byla tam na tom hřišti i tyto uprchlíci tu jsou. To je fakt a čím dříve ho akceptujeme, tím dříve budeme schopni s tím něco udělat. Můžeme se k nim chovat, že je tu nechceme, odstrkovat je nebo je ignorovat, ale tím ani sobě ani jim nedáme tu možnost se poznat a třeba si společně zahrát na stejném hřišti. Nejhorší je, když vás někdo odmítne už předtím, než vám vůbec dal možnost mu říct, jak se jmenujete a prohodit pár slov. Mnoho z nás to zná třeba při ucházení o práci. Ta frustrace, když nedostanete ani odpověď na email nebo když vás odmítnou, že nejste „vhodný“, i přesto, že splňujete všechno, co požadovali. „Jak to sakra mohou napsat, že nejsem vhodný, když mě ani nepozvali na pohovor, Když mi nedali šanci?“, si řeknete. To co cítíme je frustrace a pocit nespravedlivého odmítnutí.

Stejně je to i s uprchlíky. Jelikož jsou to lidé, uvažuji úplně stejně jako jakýkoliv jiný jedinec. Pokud těm lidem nedáme možnost, aby nás poznali, nevzali je mezi sebe a obrazně řečeno, nenaučili hrát hru podle našich pravidel, pak je logické, že se na stejném hřišti budou hrát samý podle svých pravidel. Zároveň musíme počítat s tím, že přijde další dítě, které bylo stejně tak odstrčené a pak se ty dva začnou hrát společně. Nakonec je dost možné, že těch odstrčených bude víc než těch, co je na začátku odmítali. Až potom si ta první skupina uvědomí, že se o hřiště už musí dělit nebo že z něho může být též vystrčena. Pak už je pozdě, aby hledali cestu k sobě. Obě skupiny si vůči sobě vytvoří názor, pravděpodobně negativní, bez reálného základu. Předsudky učiní svoje.

Když ale systémově a rychle přitáhneme uprchlíky k sobě, toto nebezpečí dokážeme včas podchytit. Ze zkušenosti z Evropy víme, že první dvě generace imigrantů nejsou základem problémů, které dnes známe z některých evropských předměstí. Oni vědí, že se do Evropy přistěhovali, že jsou přistěhovalci. Problém je s třetí generaci, která se narodila v Evropě. Ti často pociťovali ze strany většinové společnosti, že jsou jiní. Gastarbeiter je slovo, které se běžně užívá dodnes. Gastarbeiterem přestáváš být, když už tam nejsi jen na sezonní práci. Člověk nemůže být gastarbeiter 40 let. A už vůbec ne děti, které se tam narodili. Jenže tento titul se zcela iracionálně dědil i na potomky, kteří se už v té zemi narodili a měli se cítit rovnoprávnými členy společnosti. Problém se mohl vyřešit snahou evropských zemí začít integrovat už první generaci.

My tu možnost nyní máme. Máme tu několik set tisíc uprchlíků a musíme počítat s tím, že oni tu zůstanou. Tvářit se, že tu nejsou nebo že je tu nechceme, tento problém nevyřeší. Říkat si, že my za ten problém nemůžeme, že jsme tu válku my nevyvolali, ten problém také nevyřeší. Stavět zdi a ploty, jak to dělají Maďaři, sice vyřeší ten problém s uprchlíky, ale zničíme tu Evropu, kterou jsme chtěli mít. Pohřbíme přesně to, co se snažíme uchovat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama