Reklama
 
Blog | Srdjan Prtina

Mizení (z) Kurdistánu

Turecká skládačka kolem Kurdistánu dostala v neděli 6. října svůj klíčový americký díl, bez kterého není možné dotáhnout Erdoganových velkých plánů. Donald Trump totiž oznámil, že se americké jednotky stahuji ze syrského Kurdistánu, čímž uvolnil tureckému prezidentovi prostor, aby zahájil dlouho připravovaný útok na jednotky syrských Kurdů. Ono ty útoky již v minulosti probíhaly, ale nikdy ne v takovém rozsahu, jak jsou naplánovány nyní.

Turecké zájmy jsou jednoznačné. Ankara se do syrského konfliktu zapojila především za účelem zabránit vzniku kurdského státu na území Sýrie. Tzv. Plán na vytvoření „demilitarizovaného“ pásma na území Sýrie u hranic s Tureckem není nic jiného než krok k likvidaci bezpečnostního a logistického zázemí tureckých Kurdů na syrském území. Z čistě bezpečnostního hlediska se jedná o vcelku racionální krok, o který by usiloval jakýkoli jiný stát s podobnými problémy.

Aby toho mohlo docílit, musí Ankara de facto (nikoliv de iure) anektovat část syrského území. Nepřehlednost syrského konfliktu a rozdrobenost státní moci šly organizovanému Turecku na ruku. Erdogan jen čekal na stažení amerických jednotek, čímž zmizela poslední překážka. Ostatní díly skládačky měl turecký prezident již předtím poskládané. Rusko si nezničí vztahy s Ankarou kvůli Kurdům, ani kvůli Asadovi a v tuto chvíli zaujme čekací taktiku. Iran si nemůže dovolit otevřený střet s tureckými jednotkami, protože je již tak rozkročen do několika menších konfliktů. Jediný, kdo Kurdům nabídl pomoc, je syrský prezident Asad. Ten je ovšem vojenský dost slabý na to, aby mohl Turky ohrozit. A na závěr se Turecko může spolehnout, že se Západ nezastane syrského prezidenta.

Kurdové (jako celek) se ještě od devadesátých let minulého století postupně stávali spojenci euroatlantických zemí. Mnohokrát potvrdili svoji pozici spolehlivého vojenského spojence, respektující také geopolitická pravidla hry a požadavky západních velmocí. Pravdou je, že pravidla hry byla vždy v souladu s jejich zájmy. Proto neměly problém je plně respektovat. Ve světle syrského válečného konfliktu, a především díky existenci Islámského státu dostali syrští Kurdové příležitost se ukázat jako blízký spojenec západních zemí. Islámský stát tak nechtěně sehrál v ambicích syrských Kurdů velmi důležitou roli. Kurdové v Sýrii v mnohem zkopírovali model strategický postup svých iráckých rodáků. A právě to představovalo pro Ankaru nepřijatelnou situaci, vyžadující vojenské řešení.

Erdogan začal s přípravou rozsáhlého a velmi ambiciózního plánu, který, pokud se mu podaří, tak se mu musí zatleskat (i přes veškeré antipatie vůči němu). Turecký prezident si tím splní také svůj sen o rozšíření tureckého území, protože je u něj známo, že sní o vytvoření jakéhosi Osmanského císařství 2.0. Tyto ambice jsou dobře vidět při tureckém přístupu na balkánském poloostrově.

Dalším strategickým cílem by bylo přesunutí aspoň části ze 3 milionů syrských uprchlíků z tureckého území zpátky do Sýrie. Syrští uprchlíci byli po dlouhou dobu pro Turky zlatým esem v rukávu, a to z následujících důvodů.

Erdogan využil strachu Evropanů z uprchlíků jakožto vyděračské páky vůči zemím EU, kdy se mu od evropských zemí dostalo značných politických ústupků (na domácí půdě) a významné finanční podpory, aby zabránil jejich exodu do Evropy. V jistém smyslu se jedná o všemi akceptované oficiální výpalné, protože se evropské státy na Sýrii dívají aspektem „daleko od oči, daleko od srdce“. Válka v Sýrii nás od začátku zajímá tak moc, jak moc syrští uprchlíci zůstanou daleko od našeho území.

Arabští uprchlíci ze Sýrie jsou obecně pouhým politickým instrumentem. Turecku skutečně mohou posloužit jako potenciální nárazníkový štít mezi kurdskými oblastmi v Sýrii a v Turecku, protože by tento pás byl vklíněn přesně mezi tato území. Navíc, v důsledku ekonomické krize v Turecku se uprchlíci začali stávat stále větším socio-politickým tématem, což jsme ostatně pocítili také my v Evropě (i bez politické krize). Jedním z témat posledních lokálních voleb v Turecku byla také otázka uprchlíků ze Sýrie, z nichž většina pobývá právě v tureckých městech a místním už začínají překážet. Můžeme uvažovat, že Erdogan po volebních ztrátách některých velkých měst, a především po těsné ztrátě Istanbulu, usoudil, že by mu nacionalistická karta mohla pomoct v době klesající důvěry mezi tureckým obyvatelstvem. Známá to politická hra, kdy zahraniční politika nemusí být jen otázkou přežití státu, ale také politiků, což je ostatně písnička, kterou hrají všichni politici, kteří nemají, co jiného nabídnout. Válka je v tomto ještě lepší nástroj.

Když to shrneme, nejedná se o nic jiného než o kombinaci dlouholetých vojensko-bezpečnostních plánů na zabezpečení tureckého území a Erdoganových osobních ambicí, jak si znovu upevnit svou pozici mezi tureckým obyvatelstvem.

 

Co dál?

Jak se situace v syrském Kurdistánu bude dál vyvíjet, bude v první řadě záviset na tom, jak bude postupovat Ankara. Pokud se situace někde nezasekne, lze očekávat, že Turci půjdou cestou maximalizace cílů. Obzvlášť pokud se turecké jednotky nezaseknou v dlouhotrvajícím konfliktu. Soudě podle předchozích zkušenosti, kdy turecké jednotky obsadily některá místa v severozápadní Sýrii, lze počítat také s tím, že se Turci spokojí i s menšími zisky za cenu minimalizace ztrát. Ankara totiž prokázala, že má vysoce efektivní vojenskou strategii. A není důvod, aby něco měnilo.
Co ostatní aktéři?

Kurdové se bez amerického štítu nedokáži ubránit turecké přesile. Geografie, infrastruktura a hustota zalidnění v tomto pohraničním pásu nahrává spíše turecké straně. Jelikož Kurdové nemají v regionu žádného dalšího spojence, jsou odkázání na útěk dál na jihovýchod, na území pod jejích kontrolu. Kurdská uprchlická vlna bude směřovat nikoliv do Turecka, nýbrž v rámci Kurdy ovládaných území, což Kurdům neulehčuje situaci, neboť evropské země ani nepocítí tento konflikt. Evropa bude usilovat, o co nejrychlejší ukončení bojů, aby se z toho nestal vláčný nekontrolovaný konflikt. To je to poslední, co Evropa potřebuje i za cenu ústupku Turecku.

V celém evropském přístupu vůči Turecku je patrný pouze jeden faktor. A tím jsou syrští uprchlíci na území Turecka. Přestože tvrdí opak, nebudou se země EU bránit přesunu syrských uprchlíků zpátky na syrské území. Při volbě, jestli je Turci mají pustit na moře a dál do Evropy nebo zpátky do Sýrie je volba jasná. Víme to my. A ví to také Erdogan. Proto si vůbec neláme hlavu na téma „co na to EU“? Pokud Turci ve svých ambicích a provedení útoku zůstanou střízlivý, lze očekávat, že EU zůstane pouze u slovního odsouzení.

Po Kurdech odnesou Trumpovo rozhodnutí nejvíce Spojené státy. Donald Trump za dobu svého působení v Bílém domě udělal na mezinárodní scéně mnoho nepromyšlených kroků, ale tento krok lze považovat za nejkatastrofičtější, jaký zatím udělal. Krok, který na dlouhou dobu ovlivní vnímání americké zahraniční politiky. USA tímto ztratily kredibilitu zodpovědného a spolehlivého spojence. A to nejen ve vztahu ke Kurdům, ale všeobecně. V celém regionu neměly USA stabilnějšího spojence (nepočítaje Izrael) než byli Kurdové. A přesto je americký prezident zcela bezcitně hodil přes palubu. Bude muset uplynout ještě hodně konfliktů, aby USA napravily svoji reputaci u potenciálních spojenců. Tohle se na mezinárodní scéně jen tak nezapomíná.

Spojené státy přišly o svoji pozici konzistentního hráče na velké šachovnici. Jejich současná nepředvídatelnost a aktivní vyklízení pozic z konfliktních oblastí je naprostá revoluce americké zahraniční politiky. Donald Trump sice naplňuje svůj slib „návratu domu“, ale cena tohoto návratu bude v dlouhodobém měřítku velice drahá. Ať se podíváme kamkoliv po světě, platily USA za spolehlivou pojistku v mnohá zemích. Ať už se jedná o Jižní Koreu, Japonsko, pobaltské země, Saúdskou Arábii nebo jihovýchodní Asii se nelze vyhnout obavě, jak moc a jestli vůbec, budou USA ochotny je bránit. Toto pak některé země může vést k větší orientaci na sebe (pokud na to budou mít kapacity) nebo k hledání jiného strategického partnera.

Pak tu máme všechny ostatní země aspirující na to stát se významnější regionální nebo globální velmoci. Bez ohledu na to, jestli budeme mluvit o EU, Číně, Rusku, Iranu, Severní Koreji nebo o vnitropolitických problémech jako je situace ve Venezuele, Bosně a Hercegovině či Iráku, mnozí aktéři už nebudou brát Washington s takovým respektem jako do oné zmíněné neděle. Otázka je pouze, kdo se jako první odváží zjistit americkou pružnost.

 

Logicky se nabízí také otázka, jestli to vše lze ještě změnit? Ano, lze, a USA podle mého názoru udělají maximum, aby to nakonec nebylo vnímáno tak negativně. Z chování Trumpa lze tušit, že si je také vědom, jakou paseku nadělal. O tom navíc svědčí nebývalá kritika vůči americkému prezidentovi ze strany samotných Američanů. Ono „udělají maximum“ se projeví už při prvním pokusu některé země o další natažení americké pružnosti. Předpokládejme, že USA budou chtít vrátit ztracené renomé. O to silnější bude jejich první reakce, kdy budou muset prokázat svoji rozhodnost.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama