Předminulý týden jsem si v novinách přečetl zprávu o vzniku Manifestu Evropy zdola „My jsme Evropa“. S velkým očekáváním jsem si ho našel na internetu (odkaz zde: http://manifest-europa.eu/allgemein/wir-sind-europa?lang=cz), především s ohledem na to, kdo se pod něj podepsal (Jürgen Habermas, Zygmunt Baumann, Anthony Giddens, ale také Javier Solana, Jaques Delors, Helmut Schmidt nebo Petr Pithart). Moje velká očekávání však splaskla záhy po přečtení (toho manifestu). S neuvěřením jsem se díval na ten text a přečetl ho ještě jednou. Pro jistotu. Hledal jsem smysl mezi řádky, neboť jsem nepochopil, proč vůbec vznikl. Ale ani tentokrát jsem na to nepřišel.
Společně s autory Manifestu sdílím obavu z toho, jakým směrem se ubírá dnešní Evropa. Především z toho, že v dnešní Evropě vidím jen máloco idealistického a s pozitivním vývojem. Myslím si totiž, že společenského pokroku a hlavně proevropské solidarity není možné dosáhnout pouhou důvěrou v ekonomii a ekonomickou prosperitu. To ostatně vidíme dnes, v době ekonomické krize, kdy egoismus evropských národních států začíná opět neskrytě projevovat svoji pravou tvář. Právě z tohoto pohledu jsem s nadšením uvítal zprávu o nějakém manifestu zdola, pod který se podepsali největší evropské intelektuální elity. Říkal jsem si, že už to bylo načase. Již dlouho se tu rozprostíralo ticho.
Moje obavy o budoucnost Evropy se mě po přečtení textu ještě více zmocnily. Pokud se všechny tyto osobnosti, které stále pokládám za intelektuální maják Evropy (většinu z nich) a hlavní alternativu současné evropské atmosféře neexistence idejí, podepsaly pod nic nenavrhující manifest, pak si říkám, že ten obrovský otazník nad Evropou visí celkem oprávněně.
Co je na tom manifestu tak špatného, že ho kritizuji? Jistě, je nejlehčí kritizovat a nenavrhovat nějaké řešení, ale „rok dobrovolnické práce“ (to bylo hlavní moto manifestu) mi přijde jako hodně nedostatečné řešení, pokud to vůbec za nějaké řešení můžeme pokládat. Proč? Důvodů je mnoho a tak se pokusím stručně shrnout pouze ty nejvýznamnější. V prvé řadě proto, že se současné evropské problémy a krize evropské identity nevyřeší během jednoroční kampaně. Krize Evropy nevznikla během jednoho roku a není jednoduchá, aby se změna nastartovala ad hoc jednoroční kampaní.
Druhý bod kritiky se vztahuje k realizaci tohoto nápadu. Ano studentský Erasmus může fungovat a funguje, protože se přesně ví, co je úkolem studentů a kde je jejích místo působiště (to jsou univerzity). Ale nedokáži si představit program Erasmus u pracujících. Pokud setrvám u některých povolání, které autoři zmiňují v úvodu svého textu – taxikáři, zdravotní sestry, soudci, učitele – je nereálné předpokládat, že by bez přípravy nebo úplné adaptace či zcela nového studia svého oboru mohli někde rok dělat placenou „dobrovolnickou činnost“ (byť si pod slovem „dobrovolnická činnost“ představuji neplacenou aktivitu). Takže plán je to skvělý, ale, zdá se mi, že nereálný. Představte si, že si nastoupíte do taxíku a budete se s ním muset domluvit v maďarštině nebo španělštině, aby vás odvezl domu, protože shodou pravděpodobných okolností taxikář nebo zákazník nebudou mluvit anglicky (o znalosti češtiny případného hostujícího taxikáře nebudu ani uvažovat). Nebo soudce, který bude potřebovat pro začátek tlumočníka a překladatele, aby vůbec zjistil, o jaký případ se jedná. Nemluvě o rozdílnosti legislativy nebo práva jako takového.
Třetí (ale nejdůležitější) je následující důvod. Tvůrci manifestu kritizují technokratickou Evropu a zároveň žádají ty stejné technokraty z Bruselu, aby realizovali tento program a finančně podpořili jejich nápad, společně s národními vládami a soukromým sektorem. Nerad jsem kousavý, ale toto vyžaduje obrovskou dávku fantazie a osobní zbabělosti ze strany autorů a signatářů. Fantazii, abych si představil flexibilní a tvořivou energii jakékoliv zkostnatělé byrokracie, jako je ta evropská a zbabělost, abych budoucnost svého nápadu, který považuji za kruciální pro záchranu Evropy, nechal na vůli a ochotě někoho jiného a v tomto případě těch samých institucí, vlád, parlamentů a politiků, které ve svém textu kritizuji. Autoři chtějí odpovědnost o budoucnost Evropy nechat na národních vládách a evropských institucích.
Pokud se Evropa čtyři roky od začátku krize dostává do stále hlubšího bahna, pak mi nezbývá než vyvodit takovýto závěr: Evropě vládnou neschopné a nekvalitní politické struktury (chtěl jsem napsat, elity, ale z pochopitelných důvodů, jež spočívají ve významu slova „elity“, jsem se nakonec rozhodl pro struktury). Prostě máme politiky, ale nikoliv státníky.
Manifest, který tak oslnil největší intelektuální kapacity Evropy, měl směřovat k obyvatelům EU, aby v nich vzbudil energii, že o svoji budoucnost mají bojovat sami (bez naprostého spoléhání se na současné establishmenty) a zároveň společně (pro společnou evropskou budoucnost). Měl směřovat k tomu, aby podpořil obyvatele EU, a především mladé lidí, aby se stali hommo activus. Nikoliv homo consumens. Že to není nemožné, dokazuje příklad bývalého francouzského diplomata 93letého Stéphana Hessela, který se se svým pamfletem „Indignez-vous“ (Rozhořčete se) z roku 2010 dokázal trefit přímo do středu pocitů mladých frustrovaných Evropanů. Jeho rada byla celkem dobře vyslyšená. A s největší pravděpodobnosti o ni ještě uslyšíme.
Oproti tomu, Manifest volá po tom, abychom se spoléhali na ty samé lidi, kteří nevědí, jak ze současné situace ven. Pokud mi vadí současná politika a nekvalitní politická reprezentace v evropských zemích a myslím si, že bych tomu mohl dát víc, pak se o to pokusím. Pokusím se do společenského a politického života aktivně zapojit. A nebudu pouze čekat, jestli se náhodou k moci nedostane osvícený člověk. Takové čekání se může, s jistou nadsázkou, rovnat čekání na Godota .
Ano, od zmíněné intelektuální špičky, jakými tito signatáři bezpochyby jsou, bych očekával apel, který bude vybízet třeba k aktivnímu občanství. K trvalé aktivitě a ne k účasti na jednoročním megalomanském projektu, který nemá naději na úspěch bez megalomanské finanční pomoci. A tato finanční pomoc může přijít, jak autoři zmiňuji z EU, národních států (v důsledku dluhové krize, státy a instituce nemají finance ani na mnohem akutnější potřeby) nebo ze soukromých zdrojů (kvůli ekonomické krizi dochází k propouštění zaměstnanců napříč Evropou, takže je těžko představitelné, že ty samé společnosti budou financovat podobný projekt a zaměstnávat lidí, které ani nepotřebuji).
Je chvályhodné mít starost o svoji budoucnost a budoucnost potomků a hledat řešení, ale řešení tak závažné krize, jakou je krize evropské integrační myšlenky a evropské budoucnosti vyžaduje mnohem víc než sepsání manifestu s tak abstraktním řešením. To vše mi připadá, jako by tvůrci manifestu cítili potřebu něco napsat. Tak něco napsali. A protože to napsal Ulrich Beck a Daniel Cohn-Bendit, začali to podepisovat zvučná intelektuální jména současné Evropy. Nechápu, že se nikdo nezamyslel nad obsahem těch dvou stránek textu. Zajímalo by mě, podle čeho se signatáři rozhodovali, že to podepíši. Přitom nejde jen tak o „něco“. To „něco“ musí mít hlavu a patu. Musí být efektivní a realistické. To vše mi připadá, jakoby mnoho z těchto intelektuálů staré školy zaspalo dnešek nebo už jsou tak izolováni od každodenní reality většiny lidí (čti masy), že je skutečně nenapadá žádné efektivní řešení.
Navrhuji příštím autorům (nositelům zvučných jmen), aby zkusili vybídnout obyvatele v Evropské Unii, aby se aktivně zapojili do řešení dlouhodobých problémů své země a Evropy. A jako aktivní občané nebo politici se zasloužili o odvážné, ale dlouhodobé řešení, které přinese onu zmíněnou energii, jež probudí usínající Evropu. Věřím tomu, že Evropa skrývá dost vizionářů a chytrých lidí, kteří přinesou nový pohled na politiku, ekonomiku, společenský běh, protože tento starý je zjevně přežitý.
Na závěr můžu jen vyjádřit politování, že se autoři neinspirovali Robertem Schumannem. Když už hledali nápad na záchranu Unie, mohli si vzpomenout na jejího otce. Věřím, že by je napadlo lepší řešení než „rok dobrovolnické práce“.
