Září… ze spánku mě probouzí jakýsi hluk, ovšem byl to zcela jiný „hluk“, než ta vřava šalin, který můj ranní budík znal z Brna. Ještě než otevřu oči mi dochází, že ten rámus jsou vlastně dětí. Hlasy dětí pod oknem. Začínal krásný den, plný ranního slunce a ještě plnějších zvuků nadšených dětí, co se hrají na školním dvoře základní školy hned naproti ljubljanského bytu, kde teď bydlíme. Kromě jiného jsem si všiml partičky kluků, co se snažila mezi těmi ostatními dětmi hrát fotbal. Nadchlo mě, jak jim to jde. Školní dvůr byl opravdu plný, ale jim to nevadilo, aby využili obě branky. Kličkovali mezi nimi, hráli jakoby tam ostatní nebyli. Z osmého patra jsem měl perfektní výhled.
Další a další dny jsem se probouzel stejně. Vždy ve spěchu (znáte to „do práce“, „do školky“), ale také jsem se skoro každý den aspoň na 10 sekund podíval „jak jim to jde“. Dalo by se říci, že jsem se v tom měsíci také těšil na nové buzení. Občas mě dostávalo, že jsem ty děti slyšel už o půl sedmé: „Hej, je 06:30!! Proč sakra nespíte?“
Déšť… Skvělý pomocník, když chceš zůstat doma! Toto zaručeně platí u většiny lidí. Samozřejmě mluvím o dospělých. Ovšem tu máme ještě druhou kategorii, a to jsou dětí. Déšť mi pomohl pochopit, že pro tu druhou kategorii něco jako „déšť“ neexistuje, pokud existuje něco „jiného“. Hned vysvětlím.
Ráno se probouzím do šedého, deštivého, mlhovitého města (mlha je jinak synonymum pro Ljubljanu) a napadá mě, jestli jsou tam dole. Pravdou je, že mě to napadlo již dřív, když mě budili v 06:30. Neměl jsem žádný závěr. Jen jsem si říkal, jestli budou hrát také za deště, tak mají můj respekt. Pak je ta hra skutečně baví! A byli tam. Míč a nohy v kalužích, ale komu by to mělo vadit? Prvně na mé tváří byl úsměv. Vzpomněl jsem si, že jsem v jejich věku byl stejný. Malé děti, pokud jsou v transu hry, se moc nezabývají, jestli mají mokré oblečení. V tu chvíli je to oblečení suché. Mé dětské nadšení přerušilo dospělé „mozkování“, že v těch mokrých botách, teniskách budou muset zůstat celý den…
Otázku: „A není to vlastně jedno?“ jsem si položil až nedávno.
Listopad, Prosinec ubíhali podobně, akorát toho listí tam přibývalo. Vždycky mě někdo z těch kluků nadchnul nějakou vychytávkou, driblingem, skvělým kopem. A vždy jsem si vzpomněl na svého kamaráda ze základky, na Darka Arandjelovice, se kterým byla radost hrát fotbal. Ten kluk byl fotbalový kouzelník. Kromě vzpomínek na dětství jsem se v těch měsících říkal, že se těším na sníh. Jednak kvůli své starší dceři, která sníh miluje, ale také ze zvědavosti. Bude fotbal na sněhu?
Minus hodně. Dřív než začalo tři dny zpátky sněžit, proběhly školním dvorem celkem tuhé mrazy. Objevily se první trhliny v docházce, ale přesto jich několik to nevzdávalo. To co mě ale úplně dostalo, byla ta svižnost, ten pohyb. Postavičky zabalené do čepic, rukavic, zimních bund a zateplených bot pobíhali stejně čilé jako v záři. Přistihl jsem se, že snad žárlím „Já chci být malý kluk.“ Ale hlavně jsem měl obrovskou radost, že tam přišli. Když jsem vyšel ven k autu, začal jsem jim v duchu tleskat ještě víc. Fakt byla kosa.
Sníh… snad nemusím říkat, že bílá překrývka neukončila radovánky. Každodenní rituál pouze dostal novou choreografii. Z okna to vypadá jako bílý balet. Ten bílý balet, který kdysi měl aj ten slavný klub, když ještě hráli s dětským nadšením. Bohužel stejně jako Real podlehl době, u toho pohledu na ty děti na tom sněhu mi došlo, že jsme také my dospělí vytlačili ono dítě ze sebe. A co je ještě horší, vytlačujeme to také z naších dětí. Stál jsem u toho okna. Měl jsem opravdovou radost, že tam dole pod oknem mezi těmi brankami to stále žije. A říkal jsem si, kolik dospělých si umí vychutnat „cokoliv“ tak naplno, tak automaticky a vždy se stejným zápalem i v situacích, kdy podmínky nejsou zrovna ideální?
Pro případ, že jste zapomněli, můj závěr jste si přečetli již v úvodu.
